První premiérovo zdůvodnění – komplikovaný ratifikační proces. Nečas tím de facto přiznal vlastní slabost a bezradnost. Jeho hra na referendum v české kotlině je těžko akceptovatelná pro šéfa strany, která dlouhodobě přímou demokracii a rámcový ústavní zákon o referendu odmítá. Je to přenášení politické odpovědnosti tam, kde ji premiér není schopný unést, nebo vyjednat kompromis v rámci vlády a parlamentu. Proč tedy nevyhlásit referendum i o církevních restitucích? Ty jsou navíc běžnému voliči rozhodně bližší než smlouva o fiskální odpovědnosti.

Druhým argumentem je to, že dohodu nepodepíše Klaus. Přitom není nic jednoduššího než předložit smlouvu parlamentu k ratifikaci až v okamžiku, kdy se pan prezident bude z Hradu poroučet, ratifikační proces má totiž v rukou vláda. Ostatně tady si může vzít Nečas příklad z Topolánkovy vlády, která s předložením Lisabonské smlouvy parlamentu rovněž nijak nespěchala.

Premiérovi také vadí, že smlouva Česku nepřináší žádný politický benefit, nic nového či přínosného. Nečas tedy zřejmě nepokládá za přínosné sedět u jednacího stolu v okamžiku, kdy se diskutují klíčové otázky ekonomického vývoje v EU i v Eurozóně, které se nás budou – jak sám přiznává – bezprostředně dotýkat. Možná má skrytý plán z EU vystoupit a vytvořit zónu volného obchodu s Británií. Podobně jak to svého času navrhoval jeho stranický kolega Langer, který by raději viděl Česko v NAFTA než v EU. To, že smlouvu za přínosnou pokládá dalších 25 zemí EU, včetně všech našich sousedů, zřejmě také žádnou roli nehraje.

Dále pak prý chceme velkou část závazků, které  ze smlouvy vyplývají, stejně provádět sami. Jenomže v kontextu reality české politiky to zní jako hudba z Marsu. Premiér nemá na prosazení ústavního zakotvení zlatého pravidla vyrovnaných rozpočtů bez sociálních demokratů dost síly. A ti mohou naopak podmiňovat vnitrostátní zakotvení přistoupením k fiskálnímu kompaktu. Běžný zákon může příští parlament okamžitě smést ze stolu. V takovém případě by se pak mohl podpis pod fiskální smlouvou hodit, protože v Česku mají mezinárodní smlouvy schválené parlamentem – a v tomto případě zřejmě navíc ústavní většinou – přednost před zákonem. 

Sečteno a podtrženo – Nečasovy důvody nepřistoupení k fiskálnímu kompaktu jsou výmluvami, které působí stejně nepřesvědčivě jako jeho pokus sedět na dvou židlích zároveň a nechat si otevřená zadní vrátka pro případ, že ke smlouvě „se zaťatými zuby“ možná v budoucnu přistoupíme. Británie má pro nepřistoupení politické důvody – snažila se vyjednat výměnou za souhlas se smlouvou vyjmutí londýnského City, které produkuje velkou část britského HDP, z evropské finanční regulace. My City nemáme, a o to směšněji působí naše argumentace. Bezprostředně důsledky tohoto kroku možná nepocítíme. I když pravděpodobně již velmi brzy se začnou naši vyjednavači na různých úrovních EU setkávat s podezíravými pohledy svých kolegů z pětadvaceti dalších zemí: to jsou ti, co neví, co chtějí. A vnímání „oni a my“ se časem projeví  i v otázkách, které s fiskálním kompaktem nesouvisejí. Což ale pro premiéra Nečase a velkou část ODS nebude problém, protože tuto hru na „oni a my“ úspěšně už nějakou dobu sami hrají.