Reakce na sebe dlouho nenechaly čekat. Mezi prvními byl samozřejmě prezident Klaus, který premiérovi napsal, že smlouvu rozhodně nepodepíše. Ano, určitě si vzpomeneme na Lisabon, kde svébytnou interpretací ústavy ostentativně ignoroval vůli vlády i parlamentu. Jenže situace se dost změnila. Na rozdíl od Lisabonské smlouvy Evropa tentokrát Klausův podpis nepotřebuje. Podle současných návrhů mezivládní smlouva vstoupí v platnost při ratifikaci určitého počtu zemí eurozóny, o přesných číslech se prozatím jedná. Takže prezidentova sázka na to, že bude Evropu vydírat, tentokrát „bohužel“ nevyjde. Jestli Klaus použije tuto kartu pro čistě vnitropolitické účely, je ovšem jiná otázka.

Klaus prý nechce zachraňovat principiálně špatný projekt, kterým je euro. Ale přečetl si pan prezident, co v návrhu smlouvy stojí? Jedním z hlavních bodů je závazek rozpočtové disciplíny, konkrétně povinnost ústavněprávního zakotvení vyrovnaných rozpočtů. Což je přesně to, co sám v devadesátých letech chtěl prosadit do české ústavy.

A co premiér Nečas? Ten stále váhá. Údajně záleží na tom, co nakonec bude v textu smlouvy. Ale proč tento váhavý přístup? Musíme čekat na další francouzsko-německý návrh a pak jej teatrálně označit za diktát? Problém je, že premiér ani neví, co by od takové smlouvy měl očekávat a chtít, protože ji zřejmě považuje za nepodstatnou. Přitom hlavní kontury toho, co smlouva bude obsahovat, jsou už jasné. Závazek vyrovnaných rozpočtů je přesně to, co Nečasův kabinet chce a dlouhodobě prosazuje. Automatické  a ne politicky arbitrární sankce  jsou přesně to, co bychom měli podporovat také. Stejně jako možnost, aby v případě porušení rozpočtové kázně mohla žalobu iniciovat Evropská komise. Každý, kdo se trochu orientuje v evropských otázkách, totiž ví, že právě Komise je nejlepší zárukou toho, že nová pravidla nebudou zneužívána velkými státy na úkor malých, jak jsme to viděli v případě špatně fungujících sankcí při porušení Paktu stability a růstu. A stejně tak bychom mohli navrhnout, aby se summitů eurozóny mohly jako pozorovatelé účastnit i země, které ještě euro nepřijaly, ale mají takový závazek, což je náš případ. A požadovat, aby summitům eurozóny předsedal Herman Van Rompuy, aby se zajistila minimální koherence mezi tím, co se děje v eurozóně a ve zbytku EU.

Přijetím smlouvy bychom se jasně přihlásili k tomu, že osud EU a eurozóny nám není lhostejný. Přitom – a to je nutné zdůraznit – pro nás z ratifikace smlouvy momentálně nevyplývají žádná rizika či povinnosti. Naopak, média včetně veřejnoprávní televize mylně informovala, že by přijetím smlouvy země přišla o rozpočtovou suverenitu. Smlouva je závazná pouze pro země platící eurem. Tudíž její stěžejní části (schodkové limity, zadlužení, automatické sankce) pro nás nebudou závazné, dokud se pro přijetí společné měny konečně nerozhodneme, nebo pokud sami jednostranně nepřijmeme její závaznost dříve. Naopak, jejím podpisem bychom si pojistili místo u jednacího stolu pro případ dalších změn, a k těm určitě dojde. Výhledově bychom si zajistili právo spolupodílet se na vytváření norem, které tak či onak budou určovat ekonomický chod naší země. Pokud tedy, jak pevně doufám, Evropská unie a její vnitřní trh přežijí. Ostatní scénáře totiž jsou na hranici mé představivosti a rozhodně nejsou pozitivní. Jinak za pár let budeme opět žehrat na to, že jako v Mnichově se bude rozhodovat o nás bez nás. Tentokrát se ovšem v takové situaci ocitneme zcela vlastní vinou.