Vláda má projednat finanční účast Česka na navýšení záchranného fondu Eurozóny prostřednictvím půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu. Je zřejmé, jak jsou karty rozdány – prezident je zásadně proti, premiér je skeptický, stejně tak Věci veřejné, a jediný, kdo prozatím jasně řekl, že by Česko mělo přispět, je šéf TOP09 Schwarzenberg. Je přitom zajímavé sledovat, v jakém duchu se celá debata nese. Česko nemůže zvyšovat své zadlužení, Česko nemůže přispívat státům, které si žijí rozhazovačně, Česko se musí chovat zodpovědně a opatrně.

Úplně se z této debaty vytrácí jedna ze základních myšlenek evropského integračního procesu, kterou je solidarita. Solidarita, z níž právě Česko velmi silně profituje.  Není si snad premiér vědom, že Česká republika je v současném rozpočtovém období druhým největším čistým příjemcem evropských dotací na hlavu z celé EU, přestože zdaleka není nejchudší? Není si snad vědomý toho, že do záchranného fondu Eurozóny se rozhodly přispět i země, které jsou chudší než Česko  nebo dokonce mají veřejné finance v horším stavu? Na jedné straně se může zdát odpovědný přístup premiéra pochopitelný, na druhé straně ovšem poukazuje na (ačkoli nemám rád stereotypy, přesto je musím použít) typicky českou vlastnost. Můžeme ji nazvat různým způsobem: vychytralost,  opatrnost, zbabělost, v moderní terminologii freeriding (jízda načerno). Jinými slovy – pokud tečou do Česka peníze ze společné bruselské pokladny, je vše v nejlepším pořádku, tak to má přece být. Vždyť s tím jsme do Unie přece vstupovali. Ale jakmile dojde na lámání chleba, jakmile máme my přispět členům rodiny v nouzi, tak se najednou začneme ohánět odpovědností. Přitom i premiér ví, že tyto peníze dnes nejsou určeny primárně pro zadlužené země, ale jedná se o velmi skromný příspěvek na záchranu evropské a potažmo globální ekonomiky před kolapsem nebo minimálně hodně nebezpečným zadrhnutím. A na evropské a globální ekonomice je Česko bytostně závislé. Kromě toho je MMF považován za nejbezpečnějšího dlužníka. Strach z toho, že by se tyto peníze ztratily v černé díře (kam se ovšem ztrácejí zcela běžně například díky předraženým veřejným zakázkám) tedy rozhodně není namístě. Pokud tedy premiér před odjezdem na summit zdůrazňoval, že záchrana Eurozóny je pro Česko prioritou nejvyššího stupně, je právě teď čas přikročit místo slov ke skutkům.

Političtí analytici by jistě nalezli i další způsoby, jak současný český postoj ke krizi v Eurozóně popsat: krátkozrakost, nedostatek strategického uvažování, neschopnost vidět za horizont dalších voleb a podobně. Jinými slovy – česká politická reprezentace tápe, nemá představy o tom, jaké má být místo České republiky v Evropské unii a svým váhavým postojem nás v dalších debatách marginalizuje. Jaký rozdíl oproti Polsku, kde ministr zahraničí Sikorski přednedávnem v Berlíně nastínil strategickou vizi Evropy a místo Polska v ní. Jaký rozdíl oproti Slovensku, kde premiérka Radičová odjela na nedávný summit EU s velmi silným mandátem od vlády i od parlamentu. V Česku místo toho politická reprezentace neustále bagatelizuje současný vývoj a poukazuje na to, že vlastně o nic nejde. Přitom naprostý opak je pravdou. V současné době se hraje o to, jak bude Unie v budoucnosti vypadat.

Česko nebylo, není a nikdy nebude Velkou Británií ani Švýcarskem. Nebude ani Švédskem, které si váhavý přístup s ohledem na stav svých veřejných financí (v současnosti na rozdíl od Česka hospodaří s  přebytkem) i hospodářského růstu (který je v současnosti ve Švédsku o dost vyšší než v Česku) může dovolit. A doufejme, že nebudeme ani (současným) Maďarskem, které s ohledem na současnou politickou reprezentaci a autoritářské praktiky premiéra Orbána by pro nás vskutku nebylo dobrou společností. Česko je a zůstane zemí v srdci Evropy, bytostně závislou na ekonomickém vývoji v Německu a  obklopenou státy, které se jasně hlásí k budoucímu tvrdému jádru EU. Je za takových předpokladů možné zůstat mimo hlavní proud? Ne. Zároveň musí být v našem bytostném zájmu aktivně se podílet na debatách o budoucnosti Eurozóny i EU jako celku a – ano – třeba i vyvažovat sílu více etatisticky uvažujících zemí jako je Francie, už s ohledem na to, že Británie pravděpodobně zůstane mimo. Proto musí naše politická reprezentace začít konstruktivně a strategicky uvažovat o budoucnosti Evropy, přestat s neustálým žehráním na dominanci Německa a Francie, skončit s pouhým vezením se na vlně evropské integrace a především převzít svůj díl solidarity a odpovědnosti. Účast na navýšení záchranného fondu Eurozóny musí být prvním krokem v tomto směru. Nikdy totiž nevíme, kdy budeme podobnou záchranu potřebovat my.